Rozhodl jsem se sepsat své patálie s mým pravým kolenem, dokud jej mám ještě alespoň trochu čerstvý v hlavě. Zatím si ještě dokážu vybavit detaily a pocity, které je provázely. Což by nemuselo být za pár měsíců už pravda :) Třeba v tom mém povídání někdo najde odpovědi na otázky, inspiraci, nebo si prostě jen dobře počte. Za pár let se tím snad pobavím i já :)
Konečně zase fotbal!
Vše podstatné začalo v červenci, myslím, že to bylo v sobotu 5tého. To jsem po 7 letech oprášil kopačky a jel si zahrát takový sranda turnaj. Docela jsem se těšil, i když jsem si nebyl jistý, jak to mé už dlouho netrénované tělo zvládno. Sice jsem chodil občas běhat, ale přece jen, už to nebyly žádné sprinty :) Ani svou kopací techniku jsem dlouho nepřověřil, ale říkal jsem si, že to přece ve mě musí pořád být :)
No na hřišti jsem nakonec strávil asi jen 4 minuty. Střídalo se hokejově. Já začal na střídačce, rozcvičoval se, udělal pár sprintů a už vybíhal na plac do útoku. Chvilku jsem se rozkoukával, pak si ukázal a naběhl si na hezký centr do vápna. Míč mi při zpracování trošku neposedně uskočil a pohotový obránce mi jej sebral. Tak to ne! Otočil jsem se za ním, zabral a.... a pak jsem jen ucítil křupnutí a bolest v pravém koleni, která neustoupila i když jsem se zvedl zpět na nohy. Vše to bylo strašně rychlé, otázka pár sekund. Tuto bolest jsem neznal a hned jsem tušil, že to není dobré. Odkulhal jsem ze hřiště a tím pro mě turnaj skončil.
Já s číslem 12 na zádech ještě spokojený při předzápasovém rozehrání.
Zrovna jsem se převlíknul, tak hodinku ještě poseděl a odpoledne mě přítelkyně Maruška rovnou zavezla na pohotovost. Tam mě poslali rovnou na rentgen, odtud na chirurgii. Doktor mi nohou pohýbal, předepsal ortézu a do tří týdnů jsem měl bez problémů vyběhnout schody a udělat dřep. Jinak prý zpět do nemocnice.
Kulhám, neběhám, tápu
Tři týdny uběhly a já to samozřejmě nedokázal. Ale do nemocnice se mi nechtělo. Nechtěl jsem, nechat si rovnou otvírat koleno. Rozhodl jsem se pro jiné řešení. Dostal jsem tip na dobrého fyzioteraputa a poprosil jej o konzulaltaci. U něj jsem dostal tipy, jak posilovat svaly na noze, bederní oblast zad a celkově si zpevnit chůzi. Poctivě jsem cvičil a opravdu se vše zlepšilo. Zlepšilo, ale nebylo to pořád jako dřív. Noha nebyla pevná, při špatném došlápnutí se mi koleno proplo a bolelo, nemohl jsem se odrazit, nebo udělat dřep.
Na naléhání Marušky (i když i já už jsem byl rozhodnutý) jsem nakonec zvolil ortopedické vyšetření. Volba padla na uznávaného a chváleného ortopeda z Kyjova, MUDR. Lubomíra Hadravu. Pan doktor prohmatal koleno, zacvičil s nohou a za asi minutu měl jasný verdikt. Prasklý meniskus a pravděpodobně i utržený přední křížový vaz. Rovnou mi navrhl dvě možnosti. Operaci menisku s tím, že se zjistí, jak je na tom křížový vaz a ten se zoperuje později. Protože léčba samotného menisku není zase tak moc časově náročná. Nebo se to udělá vše najednou. Zamyslel jsem se a poprosil pana doktora, zda by operace nešla posunout na prosinec. V prosinci nemáme ve stavebnictví moc práce a já bych mohl s nohou marodit. Tím pádem by se opravil i křížový vaz a já bych nastoupil půl roční cestu k uzdravení. Pan doktor zavolal rovnou na ortopedii do Přerova, s kterým spolupracuje a domluvil mi operaci na 1. prosince 2014.
Vzhůru do Přerova
Na ortopedické oddělení v Přerově jsem se měl hlásit do 9:00. Raději jsem nic nejedl, ani nepil, protože jsem nevěděl co mě bude čekat. Nebylo to ani tak těžké, nespal jsem pořádně od 4:00. Rozloučil jsem se s Maruškou a s taťkou vyrazil směr Přerov. Za hodinku jsme byli na místě a já začal kolečko nezbytných úkonů. Nejprve jsem byl odeslán na ansteziologii. Zde jsem absolvolal měření tlaku a zodpověděl otázky ohledně nemocí, alergií atd. Dostal jsem do ruky papír a za chvíli znovu klepal na ortopedii. Tentokrát jsem musel ještě zajít na rentgen. Nečekal jsem dlouho a kráčel se snímky zase zpět. Tentokrát už jsem dostal do ruky veškeré potřebné papíry a výtahem vyjel do čtvrtého patra k paní sekretářce, nechat se zapsat. Mimochodem paní sekretářka byl první docela nesympatický člověk, kterého jsem tam potkal. Jinak byly mé ostatní pocity a dojmy z ortopedického oddělní velmi pozitivní. Vše nové, moderní a zaměstnanci velmi milí a ochotní. Naštěstí u paní sekretářky jsem nebyl dlouho, jen si něco napsala do počítači a se všemi papíry mě poslala o patro níž, kde se mám přihlásit.
Ještě jsem zapomněl napsat, co všechno jsem si sebou do nemocnice vezl. Já si vzal jen malý batůžek na záda a v něm jsem měl pyžamo, ručník, náhradní ponožky, hygienické potřeby, knihu, nabíječku na mobil a to je asi tak všechno. Mimo to, jsem měl sebou francouzské hole, které jsem dostal u pana doktora už v Kyjově. Samozřejmostí byli veškeré lékařské zprávy, kartička pojišťovny a předoperační vyšetření, které jsem podstoupil týden před nástupem do Přerova u své obvodní lékařky.
Takto vybaven jsem se hlásil sestřičce ve třetím patře. Ta se mě ujala a zavedla mě na můj pokoj, kde jsem se měl ubytovat. Pokoj byl dvoulůžkový, velmi pěkný. Moderní a vůbec nepřipomínal pokoj v nemocnici, jak jsem si jej představoval. Na pokoji byla zdarma TV na stěně a dokonce WIFI. Byl jsem velmi příjemně překvapen.
Postupně jsem se rozkoukal, vybalil, vyřídil telefony a čekal na kolegu, jehož postel byla prázdná. Věci na pokoji měl, tak jsem předpokládal, že je na operaci. Ze sálu jej přivezli o pár hodin později. Byl to jen o pár let sparší kluk než já. Rychle jsme si sedli a já byl rád, jakého mám parťáka při mé první operaci. Pro něj to byla taky premiéra. Večer mi ještě sestřička vyholila skoro celou pravou nohu, aby byla na druhý den připravena.
Od půlnoci jsem nemohl jíst a pít, protože moje operace byla naplánována na druhý den, tedy na úterý 2.12.2014.
Den D, den operace
Druhý den začal brzy, asi po páté hodině ranní. Cítil jsem se jako celebrita, kolik bylo kolem mne pohybu. :) Musel jsem se celý osprchovat, obléct si "anděla" (ano je to takový ten tipický nemocniční mundůr bez spodku a zavazováním vzadu :)) a na zdravou nohu si navléct speciální punčochu. Ta má zabránit srážení krve. Milá sestřička mi do ruky napíchla kanilu, která se stala mou ozdobou ještě následující tři dny. Do této kanily jsem dostával denně od operace antibiotika. Je to velmi praktické. Daleko lepší, než denně píchat injekci. Zároveň mi rovnou sestřička zavedla kapačku, která mi pomalu kapala do žíly. Ještě mi připravila tabletku na mírné "oblbnutí", kterou jsem musel nasucho polknout. Maximálně zapít jedním malým douškem vody. Poslední přípravou byla injekce do břicha proti srážení krve. Tuto injekci jsem dostával pravidelně každý den i po operaci. Takhle jsem ležel a čekal jsem, až si mě zavolají ze sálu.
Bylo to tuším před osmou hodinou ranní, kdy přišel pokyn a sestřička mě nasměrovala do vozíku. Sebou jsem si vzal ortézu, kterou jsem měl dostat na nohu, pokud by došlo k oné plastice předního křížového vazu. Musím podotknout, že dosud jsem nevěděl, co přesně mě čeká za chirurgický zákrok. Doktoři se shodli na prasklém menisku a zbytek se měl ukázat až po otevření kolena.
Sedl jsem si na vozíček i v županu, který jsem dostal na cestu a nechal se vést na operační sál. Po příjezdu na místo jsem si musel svléknout anděla, lehnout si na pojízdné lehátko a ještě si dát na hlavu takovou tu čepičku. Jistě to znáte z TV, ti co nebyli na operaci :) Stále jsem nebyl přímo na operačním sále, ale v místnostech pro "přípravu". Naštěstí jsem dostal ještě peřinu přes sebe, protože byla docela zima :) Ležel jsem, poslouchal rádio, které hrálo a celkově se zdálo, že panuje dobrá nálada :) Vůbec jsem se necítil nějak nepříjemně, nebo že bych měl strach. Po asi 10 minutách čekání jsem byl převezen přímo na sál, kde jsem si opět musel přelézt na operační stůl. Nohu jsem si musel ohnout v koleni přes speciální kovový váleček a patou ji položit na takovou stoličku. Pravou rukou mi zafixovali nataženou doprava a na levý ukazováček mi připnuli takový ten monitor srdce. Za chvíli se mi nad obličejem objevila ta uspávací maska a já měl zhluboka dýchat, zatím kyslík. Přitom jsem do kanily dostal oblbovák, což je hrozně příjmně, protože to máte jako po pár pivech :) V tomto stavu jsem byl chvíli, pak už si nic nepamatuji. Jen to, že jsem si říkal, že je to jako ve filmech, kdy na sále hraje veselá muzika a doktoři to berou jako rutinu :)
Probouzení
Krásný hlas sestřičky mě uvedl zpět do života a probudil z bezesného snu. Ležel jsem v dospávací místnosti, kam převážejí lidi po operaci ze sálu. Pamatuji se, že první co jsem udělal, bylo šáhnutí si na operovanou nohu. Nahmatal jsem ortézu, tudíž jsem věděl, že mám udělanou plastiku a léčba bude dlouhá. Stále jsem nemohl pořádně otevřít oči. Jen jsem ležel, zhluboka dýchal a levé ruce se mi v pravidelném časovém inetrvalu nafukoval polštářek na měření tlaku a na ukazováčku jsem stále cítil kontrolor stavu srdce. Zprvu jsem necítil nic, ale pomalu začala přicházet nesnesitelná bolest do pravé nohy. Naštěstí se objevila andělská sestra, která se zeptala zda mám bolesti. Bez nějakého hrdinství jsem odpověděl kladně a dostal jsem další dávku oblbováku. Pak mi zase bylo dobře. Jen jsem ležel a snažil se přijít k sobě. Víčka mých očí stále nešly udržet nahoře, tak jsem je musel po chvilce zase zavřít. Měl jsem špatný pojem o čase, nevím jak dlouho jsem takto ležel. Schopný registrovat čas a vidět a chápat čas na hodinách jsem byl v po jedenácté hodině. V tuto dobu pro mě přijeli s mou postelí z pokoje a mě čekal první těžký úkol. Přelézt si z lehátka na mou postel. K tomu mi měl posloužit držák na rameni, který byl nad každou postelí. Cítil jsem se strašně slabý a zabíral jak to jen šlo. Můj pohled přitom spočinul na mou pravou nohu v ortéze, ze které vedly dvě hadice do nádobek, ve kterých se hromadila krev.
S nohama mi pomohli a já se silou vůle dostal na svou postel, na které mě převezli zpět na pokoj. Na jiný pokoj, než na kterém jsem byl předtím. Mého kolegu totiž propustili, zatímco jsem byl na operaci. A protože byl potřeba pokoj pro dvě dámy, daly je k sobě a já šel na vedlejší pokoj ke dvěma klukům, kteří přijeli ten den. Naštěstí se jednalo o fajn kluky, jeden dokonce bydlel nedaleko mé vesnice.
Začínám s novým kolenem
Já po operaci jen pospával, střídavě prohodil pár slov s klukama, pak zase pospával. Pravidelně přišla sestřička, změřila mi tlak a zkontrolovala mě. Na nohu jsem pravidelně dostával chladivý gel. Docela jsem se bál toho, že do 8 hodin od operace se musím vymočit do bažanta. Za prvé jsem to nikdy nedělal a za druhé s tím můj bývalý soused na pokoji měl velký problém. I když hodně pil čaj a pojedl večeři, nešlo mu to a vedlo to jen k tomu, že se mu později večer udělalo špatně a zvracel. Snažil jsem se z toho poučit. Snědl jsem jen hodně málo jídla a čaj jsem spíš usrkával. Nakonec mi to šlo velmi snadno, jen jsem poprosil souseda ať zatáhne plentu mezi námi. Spíš kvůlu jeho pocitu :)
To nejhorší mělo teprve přijít. NOC! Jedna z nejhorších nocí, které jsem prožil. Už před spaním jsem cítil, že mi není moc dobře. Bolest nohy se začala dost ozývat a postupně rostla. Přemáhal jsem ten nepříjemný pocit, kdy se mi obracel žaludek. Naštěstí přišla sestřička a píchla mi do sedací partie injekci proti bolesti. To mě zachránilo, ale jen před oním zvracením. Celá pravá noha mě dále velmi bolela. Když jsem to popisoval svému sousedovi, bylo to nějak takto: Jakoby mi něco rozdrtilo spodní část nohy a mě ta část visí na kousku svalu. Já když se snažím tou nohou pohnout, tak mám pocit, že si ji musím utrhnout a přitom mi ji stále něco drtí. Tu noc jsem se probouzel zborcený potem, který jsem si stíral z čela a cítil jak mám propocené celé tělo. Od třetí hodiny ranní jsem jen pozoroval hodiny na časovači na stěně a modlil se, ať už je ráno. V pět ráno přišla spása v podobě sestřičky a další injekce proti bolesti. Od této chvíle, se vše začalo zlepšovat a to nejhorší bylo za mnou. Přišly další sestřičky a daly přede mě mísu s vodou. Já se mohl omýt a vyčistit si zuby. Následovalo sundání ortézy a vytažení drenů, což byly ty hadičky co mi vedly z kolena. Sestřička byla skvělá a i když to bylo nepříjemné, dalo se to vydržet. Po té noci už všechno. Ještě mi pomohla dostat se do mého pyžama a já se začínal cítit zase jako člověk :) Snídani už jsem snědl s chutí.
Později dopoledne mě navštívila rehabilitační sestra, která se mnou provedla pár základních cviků. To mi hodně pomohlo. Zjistil jsem, že i když noha bolí jako čert, nemusí se tak bát s ní pohnout. Dokonce si zapřela tu mou operovanou nohu o své rameno a začala mi na ni tlačit tak, aby se moje koleno ohýbalo. Bolelo to šíleně, ale držel jsem co to šlo a koleno se podařilo ohnout snad na 50 stupňů. Což bych ještě před pár hodinami vůbec nečekal a vsadil bych si, že tou nohou hodně dlouho vůbec nepohnu. V rámci rehabilitace mi rovnou ukázala jak chodit o francouzských holích a já byl najednou docela soběstačný. Samozřejmě v rámci možností. Ale mohl jsem si dojít sám na záchod, nebo ke stolu na oběd. Rehabilitační sestra mi nechala na pokoji speciální balonek "Overball", který jsem si dal pod operované koleno a kolenem se jej snažil tlačit do postele. Tím jsem posiloval svaly u kolene, stejně jako pouhým zvedáním napnuté nohy, palce propnuté zpět ke kolenu.
Později jsem byl ještě převezen na rentgen. Při vizitě tohoto dne, mi pan doktor řekl, že propuštěn budu pravděpodobně v sobotu, až se trochu rozchodím. Poctivým každodenním cvičením se mi podařilo zkrátit si jeden den v nemocnici a domů jsem byl propuštěn již v pátek. Byl jsem za to rád, protože i když v nemocnici o mě bylo skvěle postaráno, už to byla trochu nudná rutina. Antibiotika, injekce do břicha, tabletka proti zánětlivosti, popřípadě proti bolesti. Snídaně, oběd, večeře a mezitím ležení a procvičování.
Dlouhá cesta domů.. ne, spíš k plnému uzdravení
V pátek 5.12.2014 jsem byl propuštěn domů. Přijeli pro mě rodiče, kteří byli instruování, aby přivezli poděkování všemu personálu, který se o mě na Ortopedickém oddělení v Přerově tak úžasně staral. Touto cestou chci všem ještě jednou poděkovat. Krásným a vždy ochotným sestřičkám, lidským paním uklizečkám a v neposlední řadě všem doktorům, kteří se podíleli na mé operaci. Rozloučil jsem se a odcestoval domů, za Maruškou, prostě do běžného života, který zpočátku vůbec běžný nebyl.
Vše na co jsem byl zvyklý najednou nešlo tak lehce. Běžný úkon jako uvařit si kafe a odnést si jej ke stolu prostě nejde. Sprchování taky žádný med. Obvazy se musí vždy omotat igelitem a zajistit proti vodě. Musel jsem se obrnit trpělivostí a všichni kolem mě taky, hlavně Maruška, která se snažila a snaží seč může. A není to se mnou zrovna jednoduché :)
První kontrola u pana doktora v Kyjově dopadla dobře. Koleno se mu líbilo a po týdnu jsem jel vytáhnout stehy. Zatím stále v klidovém režimu, chůze o dvou francouzských holích a cvičení na posteli, zlehka rotoped. Ten sem ještě neměl odvahu zkusit, ale jak bude chvíle klidu a budu mít u sebe pomoc, půjdu do toho. :)
Nyní jsem 18 dní po operaci. Koleno nevypadá na první pohled nijak zvláštně. Denně cvičím cviky, které mi předepsala rehabilitační sestra v Přerově. Koupil jsem si svůj balonek "Overball", abych mohl poctivě plnit všechny cviky. Koleno zatím ohnu na 90 stupňů. V tomto ohledu moc zlepšení zatím nepřišlo, protože to jsem dokázal již v nemocnici. Jen s většími problémy a bolestí. Koneckonců je tohle jedna z podmínek propuštění. Musíte panu doktorovi ukázat, že koleno do tohoto úhlu ohnete a nemáte problém nohu zvednout do vzduchu. Vím, že mě čeká ještě dlouhá cesta, spousta cvičení a rehabilitace. Už jen protože úbytek svalové hmoty na mé pravé noze, během těch 18 dní je obrovský. Doslova mám nohu jako tyčku :)
Cítil jsem potřebu sepsat své pocity a zkušenosti zavčas, dokud pocity a vzpomínky jsou jakž takž čerstvé. Jsem si jistý, že spousta už mi unikla a já je zapomněl napsat sem. Pokud by Vás něco zajímalo, klidně napiště do komentářů :)
2025 ©